Původně to byl jenom výčep, do kterého člověk zabloudil spíše náhodou. Hostinský starý pan Fecke sedával u kachlových kamen s modrou zástěrou omotanou kolem pasu, ze které často vykukovaly jedna nebo dvě hlavičky koťat. Vešel-li host a požadoval pivo, hostinský pouze něco nepřátelsky zabučel a zůstal sedět. Pivo jako takové ani navíc nemělo patřičnou kvalitu.
Po starém Feckovi převzal hostinec jeho syn Johann a rázem se z něj stal široko daleko vyhlášený lokál s výborným pivem, skvělou kuchyní paní hostinské a nevyčerpávajícím humorem stále veselého mladém „Shaniho“. Mladí i staří se tu cítili jako doma, často si sem přišli zahrát i ochotníci a taneční zábavy se těšily velké oblibě. Svou „ordinaci“ tu měl i známý lidový léčitel a bylinkář Kosak, který svými obdivuhodnými znalostmi pomohl nejednomu pacientovi. Mezi stálé hosty patřili rovněž úředníci králického landrátu. O svátcích nebo za pěkného slunečného počasí nabíraly vlaky od Mezilesí často zpoždění – to když se „Prajzové“ trousili v hloučcích od zastávky k hostinci. Zpátky pak prý bývalo zpoždění ještě větší, protože někteří cestující mívali značné potíže vůbec nastoupit. Johann Fecke nosil v hlavě spoustu plánů, jak hospůdku ještě více zvelebit a rozšířit, bohužel ale veškeré úsilí překazila válka. Fecke i jeho manželka později dožili svůj život v Rakousku.